MUDr. Dagmar Stozsková je dětská psychiatrička, která působí v Psychiatrické nemocnici Bohnice a Thomayerově nemocnici. Vedle klinické praxe se dlouhodobě věnuje osvětě v oblasti duševního zdraví a je spoluzakladatelkou neziskové organizace Amygdala, která usiluje o systémové změny v péči o děti a dospívající. V neposlední řadě je paní doktorka naší Inspirátorkou. V rozhovoru pro Kamdu mluví o prevenci, tlaku moderní společnosti, výzvách psychiatrie i o tom, proč je nebezpečné psychické potíže zlehčovat.
Máte bohaté zkušenosti z oboru psychiatrie. Co vás na tomto oboru nejvíc fascinuje?
Já jsem v tomto oboru vyrostla, moje máma je psychiatrička a asi i proto jsem se nakonec po medicíně rozhodla pro psychiatrii a svého rozhodnutí nelituji. Fascinuje mě lidské myšlení, chování a emoce. Psychika má mnoho vrstev a pořád existuje obrovské množství neprobádaných témat. Neustále si klademe otázky, proč někdo myslí tak, jak myslí, proč někdo koná zlo, a proč je někdo láskyplný. To mě dodnes velmi fascinuje.
Duševní zdraví se v dnešní době dostává stále více do povědomí veřejnosti. Hodně se píše o tématech, jako jsou deprese, úzkosti nebo sebepoškozování. Co nám stále uniká? O čem se nemluví?
Mozek je ve srovnání s ostatními orgány v lidském těle stále velmi neprozkoumaný. Nedokážeme zatím přesně popsat, co se fyziologicky děje při myšlení, proč má někdo určitou osobnost, proč se u někoho rozvine psychopatie a u jiného naopak silný altruismus. Umíme zobrazit aktivitu mozku pomocí magnetické rezonance, ale příčiny vzniku depresí či úzkostí zatím známe jen částečně. Neurovědy, které se tomuto věnují jsou mladý obor, ale do budoucna mohou zásadně posunout psychiatrickou péči a najít nové a efektivní léčebné postupy.
Tento obor nyní prochází obrovským vývojem, který může zmírnit lidské utrpení a tím přispět třeba k úbytku válek ve světě.
Co byste popsala jako největší problém dnešní zrychlené společnosti? Je to tlak na výkon?
Výzkumy ukazují, že významnou roli hraje zahlcení informacemi. Mozek je v dnešní době vystaven extrémní stimulaci – sociálním sítím, médiím… Zprávy a veškeré obrazovky na nás stále blikají. Z výzkumu už víme, že sociální sítě jsou na prvním místě rizikových faktorů pro propad psychiky, je to živná půda pro úzkosti a deprese, obzvlášť u dětí a dospívajících. Sociální sítě navíc nebezpečně zkreslují vnímání reality, představují falešný svět a posilují negativní emoce spojené se sebehodnocením – že nejsme dost dobří, úspěšní nebo hezcí. Tlak na výkon tu byl vždy, ale dnešní tempo a objem podnětů jsou bezprecedentní.
S jakými konkrétními problémy u mladistvých se nejčastěji setkáváte? Co je nejvíce trápí?
Nejčastěji se u mladistvých setkávám s depresemi a úzkostmi. Děti a dospívající mají často narušené sebehodnocení a v to pramenící vnitřní nejistoty a strach ze selhání. Dospívání je velmi náročným obdobím života, je to adaptace mnoha změn, fáze života, která potřebuje klid, což děti dnes rozhodně nemají.
Dnešní děti jsou to nejlepší, co evoluce vynalezla, ale žijí v těžké době, často jsou obětí rodiny a životních situací ve kterých vyrůstají. Někdy jsou potřeba léky, ale často nejvíce pomůže vlídné slovo s celou rodinou.
Jste spoluzakladatelkou neziskové organizace AMYGDALA. Povězte nám něco o její činnosti. Co vás osobně vedlo k jejímu spoluzaložení?
Amygdalu jsme s kolegou založili z potřeby posouvat péči o duševní zdraví dětí systémově – od výzkumu po praxi. Implementovat zkušenosti a poznatky nejnovějších neurovědců do péče o nemocné děti. V rámci Amygdaly pořádáme projekty, konference, workshopy a výuku na 3. LF, kde sídlíme. Prostřednictvím přednášek pro širokou veřejnost se snažíme informovat o nejnovějších poznatcích z výzkumu duševního zdraví dětí. Věříme, že když se lidé mezioborově spojí, máme větší sílu něco změnit. Moc si přeji, aby naše děti vyrůstaly spokojené, chytré a v láskyplném prostředí.
Velmi si vážíme Vaší spolupráce s Kamdu! V čem vnímáte benefity propojení těchto dvou neziskovek (KAMDU a AMYGDALA)?
Spolupráci s Kamdu vnímám jako skvělou příležitost oslovit studenty, kteří uvažují o studiu oborů v oblasti duševního zdraví. Díky workshopům jim mohu přiblížit realitu oboru napříč segmenty. Snažím se přiblížit psychiatrii bez stigmat a mýtů a ukázat, že jde o velmi důležitou, smysluplnou a perspektivní práci. Budu velmi ráda, pokud se alespoň někteří ze studentů jednou rozhodnou přidat do řad mých kolegů napříč segmentem duševního zdraví.
Jaký vzkaz máte pro mladé lidi, které tíží budoucnost, směr v kariéře nebo nejistota? Jak byste je povzbudila?
Ráda bych jim vzkázala, že všechno bude nakonec dobré a vše dobře dopadne. Je prokázané, že evolucí dobro vždy vítězí, i když život je občas zapeklitý.
Já sama jsem chodila do matematicko-fyzikální třídy a během maturity mě ani nenapadlo, že se stanu lékařkou. Život se nedá naplánovat, je potřeba ho žít takový, jak přichází. Každý si v životě svou cestu najde – chce to jen chladnou hlavu a vydržet i v těch nejtěžších chvílích.
Co byste doporučila někomu, kdo by se rád stal psychiatrem či psychiatričkou? Na co je třeba se připravit?
V tomto oboru jsem vyrostla a miluji ho. Pro mě psychiatrie není jen práce, je to životní poslání být tu pro mnoho jiných životních příběhů. Je to obor, který dokáže hluboce naplnit, ale také velmi vyčerpat. Schopnost empatie je velkou výhodou, nejdůležitějším předpokladem k této práci je mít rád lidi. Mít soucit ale i schopnost unést těžké příběhy pacientů. Někdy to bolí, ale když vidíte ty pokroky a zlepšení, přináší to skutečný pocit naplnění. Myslím si, že dělat lidem spokojenější život, je ta nejlepší práce.
Vaše povolání jistě vyžaduje spoustu energie a času. Jak vlastně odpočíváte?
Relax je velmi důležitý. Základem je mít vlastní psychoterapii, aby člověk dokázal zvládat bolesti druhých. Jen tak můžu pomáhat ostatním, aniž bych vyhořela. Zároveň je důležité držet se zdravého životního stylu – mít venkovní volnočasové aktivity, dbát na dobré jídlo, spát 6–8 hodin denně a mít zvířátko. Já mám koně a péče o něj mi velmi pomáhá zvládat každodenní stres. Jakmile přijdu do stáje a dostanu se do přírody, uleví se mi. Volnočasové aktivity jsou nesmírně důležité. Někdy je to boj, protože práce a povinností je opravdu hodně, ale snažím se na aktivní odpočinek nezapomínat.
Stalo se někdy ve vaší praxi něco, co lze označit za zlomový okamžik?
Začínala jsem na dospělé psychiatrii. Zlomovým momentem pro mě bylo setkání s rodiči dítěte, které spáchalo sebevraždu. Je těžké si představit větší bolest. Pohled v jejich očích si pamatuji dodnes. Tehdy jsem si uvědomila, že chci být tam, kde mohu podobným tragédiím předcházet, a změnila jsem specializaci na dětskou psychiatrii. Práce s dětmi je náročná, ale zároveň přináší naději. Děti mají obrovskou schopnost zotavení, pokud se jim dostane včasné pomoci.
Co vidíte do budoucna jako největší výzvu pro psychiatrii?
Je opravdu děsivé, že situace je aktuálně taková, že lidé v život ohrožujících psychopatologických stavech nemohou týdny najít pomoc. Potřebujeme navýšit kapacity, abychom mohli včasně zasáhnout a předejít tak tragédiím, jelikož sebevraždy u dětí zatím bohužel stále narůstají. Preventivní programy jsou zcela v začátku. Psychické problémy nejsou na první pohled vidět, a právě proto bývají podceňovány, což může mít ale fatální následky. Psychiatrie byla dlouhodobě zanedbávaným medicínským oborem a jsem velmi ráda, že se situace mění k lepšímu.
„Šílenství je jediná rozumná reakce na šílenou společnost.”
Albert Einstein
Bližší informace o organizaci Amygdala najdeš na https://amygdalabona.cz/.
Tým KAMDU
